Bylo to jedno z těch natáčení, kdy člověk spíš počítá hodiny, než by čekal na osud. Pořad Beermaster. Kamery, světla, pivo – všechno mělo své místo. A pak přišla ona. Johanka. Nevím, jestli to byla světla studia, nebo její přirozený klid, ale najednou celý ten chaos kolem jakoby na chvíli ztichl. Měla v sobě něco, co tě nutí zastavit se – a ztratit řeč. Stáli jsme zrovna v Budvaru a moje první největší vzpomínka byla, když mě chtěla narvat do malé bundy. Nevím, jestli testovala moji trpělivost, nebo si jen chtěla zblízka ověřit, jestli jsem vážně takový, jak vypadám – ale byl to ten okamžik, kdy jsme se oba začali smát. A v tom smíchu se něco prolomilo. Napětí, ostych, první dojem. Od té chvíle to už nebylo jen o natáčení. Bylo to o pohledech mezi záběry, o malých otázkách a velkých odpovědích, o tom tichu, které není prázdné, ale plné možností. A já v tu chvíli věděl, že tahle žena bude v mém životě víc než jen další účastnice jednoho pořadu.